Zahrada

Dobromysl obecná (Origanum vulgare)

Vy­tr­va­lá by­li­na vy­so­ká 20 až 90 cm ná­le­ží do če­le­di hlu­chav­ko­vi­tých (La­mi­a­ce­ae). Lo­dy­ha je na­čer­ve­na­lá a čtyřhran­ná. Kvě­ten­ství tvo­ří vi­dla­no­vi­té la­ty shlu­ku­jí­cí se v hláv­ku. Kvě­ty jsou drob­né, na­cho­vě rů­žo­vé. Ce­lá rost­li­na pří­jem­ně aro­ma­tic­ky vo­ní. V ČR ros­te v křo­vi­nách, ve svět­lých le­sích, na pa­se­kách, na slun­ných strá­ních. Pů­vod­ní are­ál roz­ší­ře­ní byl v ob­las­ti Stře­do­mo­ří, za­ča­la se pěs­to­vat již od an­ti­ky. Nať se po­u­ží­vá zejmé­na ja­ko ko­ře­ní (pod ná­zvem ore­ga­no). Kro­mě to­ho je též sou­čás­tí pro­ven­sál­ské­ho ko­ře­ní. Vy­u­ží­vá se též v lé­či­tel­ství pro své asep­tic­ké a pro­ti­zá­nět­li­vé účin­ky. V na­ti ob­sa­že­né bar­vi­vo se dří­ve po­u­ží­va­lo k bar­ve­ní ov­čí vl­ny.

Hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum)

Vy­tr­va­lá trs­na­tá, 15 až 60 cm vy­so­ká by­li­na ná­le­ží do če­le­di hvoz­dí­ko­vi­tých. Dru­ho­vé jmé­no do­sta­la údaj­ně pro­to, že ji kar­tu­zi­án­ští mni­ši pěs­to­va­li ve svých kláš­ter­ních za­hra­dách. Ji­ný vý­klad jí dá­vá jmé­no po brat­řích Karthäuse­ro­vých, bo­ta­ni­cích z 18. sto­le­tí. Lis­ty čár­ko­vi­té až čár­ko­vi­tě ko­pi­na­té, vstříc­né. Kvě­ty jsou hus­tě na­hlou­če­ny po ně­ko­li­ka na kon­cích ston­ků. Hvoz­dík kar­tou­zek kve­te od červ­na do zá­ří a opy­lu­jí ho mo­tý­li. Se­me­ník do­zrá­vá v podlouhlou to­bol­ku. Ko­ře­ny ob­sa­hu­jí sa­po­ni­ny. Pre­fe­ru­je slun­ná sta­no­viš­tě. Cel­ko­vě ros­te v Ev­ro­pě od Py­re­nejí po Bě­lo­rus­ko a Ru­mun­sko, na se­ve­ru po již­ní Bel­gii a Po­bal­tí.

Hvozdík kropenatý (Dianthus deltoides)

Vy­tr­va­lá vol­ně trs­na­tá by­li­na, 10 až 30 cm vy­so­ká, ná­le­ží do če­le­di hvoz­dí­ko­vi­tých (Ca­ry­o­phylla­ce­ae). Lo­dy­ha je chudě vět­ve­ná, lis­ty jsou čár­ko­vi­té až ko­pi­na­té. Kvě­ty jsou vět­ši­nou jed­not­li­vé ne­bo v chudých la­tách. Ne­pra­vi­del­ně zu­ba­té květ­ní plát­ky ma­jí kar­mí­no­vě až na­cho­vě čer­ve­nou bar­vu. Ve stře­du jsou bí­lé teč­ky při­po­mí­na­jí­cí kap­ky. Od­tud li­do­vý ná­zev „sl­zič­ky pan­ny Ma­rie“. Kve­te od červ­na do říj­na. Plo­dem je to­bol­ka. Ros­te na su­chých trav­na­tých a ka­me­ni­tých sta­no­viš­tích, na me­zích a lou­kách a vře­so­viš­tích. V ČR je hoj­ný ve střed­ních po­lo­hách. Vy­sky­tu­je se v ce­lé Ev­ro­pě až po zá­pad­ní Si­biř, byl za­vle­čen do Se­ver­ní Ame­ri­ky.

Chrastavec rolní (Knautia arvensis)

Vy­tr­va­lá by­li­na se vzpří­me­nou lo­dy­hou do­sa­hu­jí­cí výš­ky 30 až 150 cm ná­le­ží do če­le­di štět­ko­vi­tých (Dipsa­ca­ce­ae). Drob­né kvě­ty jsou na­hlou­če­ny do mno­hokvětých str­bou­lů. Chrasta­vec je přís­ně ci­zospraš­ný. Jed­not­li­vé kvě­ty do­zrá­va­jí po­stup­ně od ob­vo­du do stře­du. Nejen v jed­nom kvě­tu, ale v ce­lém kvě­ten­ství nejdří­ve vy­ční­va­jí z ko­run jen ty­čin­ky. Po vy­prá­še­ní py­lu se zmen­ší a za­čnou do­zrá­vat va­jíč­ka v se­me­ní­ku, z ko­ru­ny po­stup­ně vy­stu­pu­jí pes­t­í­ky. Plo­dem je ště­ti­na­tá naž­ka. Rost­li­na je po­va­žo­vá­na za myr­me­ko­chor­ní, ší­ře­ní se­men v nej­vět­ší mí­ře za­bez­pe­ču­jí mra­ven­ci. Vy­sky­tu­je se na suš­ších lou­kách, pa­se­kách a na okra­jích cest.

Jetel luční (Trifolium pratense)

Střed­ně vy­so­ká vy­tr­va­lá by­li­na ná­le­ží do če­le­di bo­bo­vi­tých (Fa­ba­ce­ae). Kvě­ty jsou pří­jem­ně von­né, ku­lo­vi­té o prů­mě­ru 2 až 4 cm a ma­jí sy­tě rů­žo­vou bar­vu. Vět­ši­nou se vy­sky­tu­jí dvě květ­ní hláv­ky na jed­nom ston­ku. Kve­te od květ­na do říj­na. Nej­čas­tě­ji se vy­sky­tu­je na lou­kách a pas­t­vi­nách. V ČR ros­te ve všech nad­moř­ských výš­kách. Je­tel luč­ní je dů­le­ži­tou píc­ni­nou bo­ha­tou na bíl­ko­vi­ny. V Ně­mec­ku je pěs­to­ván již od 11. sto­le­tí. V Ir­sku a Skot­sku se vy­rá­bí ze su­še­ných kvě­tů pě­cho­va­ný chléb zva­ný „tham­brak“. Ta­ké je vy­u­ží­ván ja­ko lé­či­vá rost­li­na pro své dez­in­fekč­ní účin­ky. V ob­las­ti mysti­ky pla­tí, že je­te­lo­vý čtyř­lís­tek při­ná­ší štěs­tí či osob­ní ochra­nu.

Jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum)

Vy­tr­va­lá, 25 až 50 cm vy­so­ká by­li­na s mléč­ni­ce­mi ná­le­ží do če­le­di hvězd­ni­co­vi­tých (As­te­ra­ce­ae). Ja­zy­ko­vi­té oran­žo­vé až na­cho­vě čer­ve­né kvě­ty tvo­ří ma­lé úbo­ry uspo­řá­da­né v la­to­vi­tých vr­cho­lí­cích. Jed­ná se o ohro­že­ný druh (ochran­ná ka­te­go­rie C3). Pů­vod­ně prav­dě­po­dob­ně ros­tl na vy­so­ko­hor­ských ni­vách a s od­lesňová­ním kra­ji­ny se dru­hot­ně roz­ší­řil i na lou­ky. Ten­to rod pat­ří k ta­xo­no­mic­ky nej­slo­ži­těj­ším sku­pi­nám. Dru­hy jsou si po­dob­né a na­víc se snad­no kří­ží. Hlav­ním dů­vo­dem va­ri­a­bi­li­ty je způ­sob roz­mno­žo­vá­ní (apo­mik­tic­ky – tvo­ří klí­či­vá se­me­na, aniž by kvě­ty by­ly opy­le­ny). Vzni­ká tak po­tom­stvo ge­ne­tic­ky shod­né s ro­di­čov­skou rost­li­nou.

Jes­třáb­ník trs­na­tý (Hi­e­ra­ci­um cae­spi­to­sum)

Ten­to rod je roz­ší­ře­ný v Ev­ro­pě, Asii, Af­ri­ce i v Ame­ri­ce. Je znač­ně kom­pli­ko­va­nou sku­pi­nou rost­lin. Uvá­dí se, že do ro­du je za­řa­ze­no ví­ce než de­set ti­síc dru­hů a pod­dru­hů. Ta­xo­no­mie je ale znač­ně ztí­že­ná apo­mik­tic­kým roz­mno­žo­vá­ním těch­to rost­lin. Ná­le­ží do če­le­di hvězd­ni­co­vi­tých (As­te­ra­ce­ae). Vět­ši­nou se jed­ná o žlu­tě kve­tou­cí dru­hy. Kvě­ty jes­třáb­ní­ků jsou pou­ze ja­zy­ko­vi­té, sklá­da­jí se do kla­sic­kých úbo­rů se zá­kro­vem. Jes­třáb­ník trs­na­tý je měk­ce a hus­tě chlu­pa­tá vy­tr­va­lá by­li­na s čet­ný­mi stop­ka­tý­mi žláz­ka­mi. Rost­li­na pro­du­ku­je na mís­tě po­ško­ze­ní ple­tiv la­tex. Lis­ty vy­tvá­ře­jí pří­zem­ní rů­ži­ce. Vy­sky­tu­je se na lou­kách a me­zích.

Jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata)

Vy­tr­va­lá, vel­mi pro­měn­li­vá, až 50 cm vy­so­ká rost­li­na s pří­zem­ní rů­ži­cí ná­le­ží do če­le­di ji­tro­ce­lo­vi­tých (Plan­ta­gi­na­ce­ae). Ne­ná­pad­né kvě­ty sto­jí v ku­lo­vi­tých, kon­co­vých klás­cích, roz­kvé­ta­jí­cích po­stup­ně od­spo­du smě­rem vzhů­ru. Vy­sky­tu­je se hoj­ně na lu­kách, trav­na­tých mís­tech, ru­miš­tích, okra­jích cest až do před­hůří Alp. Jed­ná se o lé­či­vou by­li­nu, pro své účin­ky je zná­ma již od An­ti­ky. Pů­so­bí pro­ti kaš­li a má pro­ti­zá­nět­li­vé a an­ti­bi­o­tic­ké účin­ky. Ob­sa­hu­je gly­ko­sid jmé­nem au­ku­bin, jenž se vy­u­ží­vá k léč­bě vře­do­vých cho­rob ža­lud­ku, dva­náct­ní­ku i tlus­té­ho stře­va. Ji­tro­ce­lo­vý čaj je vy­u­ží­ván ku­řá­ky ja­ko pod­půr­ný pro­stře­dek při od­vy­ka­cí kúře.

Jílek vytrvalý (Lolium perenne)

Střed­ně vy­so­ká vy­tr­va­lá trs­na­tá trá­va ná­le­ží do če­le­di lip­ni­co­vi­tých (Po­a­ce­ae). Li­cho­klas je tvo­řen mno­hokvě­tý­mi slo­že­ný­mi klás­ky, kte­ré už­ší stra­nou při­lé­ha­jí k vře­te­nu. Plo­dem je plu­cha­tá obil­ka. Roz­ši­řu­je se se­me­ny a ta­ké za­ko­řeňová­ním po­leh­lých sté­bel. Sná­ší dob­ře se­šla­po­vá­ní, a pro­to je pěs­to­ván na trav­na­tých hřiš­tích a v par­cích. Je jed­ním z nej­kva­lit­něj­ších ví­ce­le­tých píc­ních dru­hů trav a sou­čas­ně pat­ří me­zi zá­klad­ní tráv­ní­ko­vé dru­hy. V pří­z­ni­vých ob­las­tech je ze­le­ný i bě­hem zi­my. V ČR se vy­sky­tu­je hoj­ně od ní­žin po pod­hor­ské ob­las­ti. Ros­te v ce­lé Ev­ro­pě a v mír­ném pás­mu Asie, dru­hot­ně byl roz­ší­řen do mno­ha dal­ších čás­tí svě­ta.

Kohoutek luční (Lychnis flos- cuculi)

Dvou­le­tá až vy­tr­va­lá by­li­na z če­le­di hvoz­dí­ko­vi­tých mů­že do­sa­ho­vat výš­ky 20 až 60 cm. Kve­te vi­dla­no­vi­tým kvě­ten­stvím zbar­ve­ným do rů­žo­va. Ros­te na vlh­kých mís­tech a je uka­za­te­lem hla­di­ny pod­zem­ní vo­dy. V ČR je ko­hou­tek hoj­ně roz­ší­řen od ní­žin až po ho­ry. Vy­sky­tu­je se v ce­lé Ev­ro­pě, střed­ní a zá­pad­ní Si­bi­ři a dru­hot­ně v Se­ver­ní Ame­ri­ce. Na ko­hout­ku mů­že­me čas­to na­jít cho­máč­ky pě­ny, kte­ré jsou ži­vot­ním pro­sto­rem pě­no­dě­jek. Sa­jí ze ston­ku šťá­vu a vy­de­cho­va­ným vzdu­chem ji na­pě­ní. Má lé­či­vé účin­ky – tlu­mí kr­vá­ce­ní z dě­lo­hy, zlep­šu­je od­kaš­lává­ní, pů­so­bí an­ti­bi­o­tic­ky pro­ti gram­po­zi­tiv­ním bak­te­ri­ím (strep­to­ko­ky, sta­fy­lo­ko­ky).

Kopretina bílá (Leucanthemum vulgare)

Vy­tr­va­lá by­li­na s pří­mou, vět­ši­nou ne­vět­ve­nou lo­dy­hou, ná­le­ží do če­le­di hvězd­ni­co­vi­tých (As­te­ra­ce­ae). Ná­zev ko­pre­ti­na pat­ří me­zi no­vo­tva­ry vy­tvo­ře­né v 19. sto­le­tí Ja­nem Sva­to­plu­kem Pres­lem. La­tin­ské jmé­no je od­vo­ze­no od slov „leu­kos“ (bí­lý) a „an­the­mon“ (kvě­ti­na). Má žlu­té trub­ko­vi­té a bí­lé ja­zy­ko­vi­té kvě­ty sdru­že­né do kvě­ten­ství zva­né­ho úbor. Plo­dem je naž­ka. Ros­te vět­ši­nou na lou­kách, ale i me­zích od ní­žin do hor téměř v ce­lé Ev­ro­pě. Dří­ve měl ten­to druh ur­či­tý vý­znam v li­do­vé me­di­cí­ně ja­ko pro­stře­dek pro­ti na­chla­ze­ní a při lé­če­ní ran. Mla­dé vý­hon­ky mo­hou být po­jí­dá­ny ja­ko sa­lát ne­bo s dal­ší­mi by­li­na­mi při­pra­ve­ny ja­ko špe­nát.

Kostřa­va žláb­ka­tá (Festu­ca ru­pi­co­la)

Vy­so­ká tra­vi­na ná­le­ží do če­le­di lip­ni­co­vi­té (Po­a­ce­ae). Do­sa­hu­je výš­ky 20 až 50 cm. Jde o vy­tr­va­lé trá­vy ze­le­ně až žlu­to­ze­le­ně zbar­ve­né, vý­raz­ně trs­na­té. Po­stran­ní vět­ve chy­bí, ta­to kostřa­va se ne­vět­ví. Vy­sky­tu­je se ve střed­ní, ji­ho­zá­pad­ní, ji­ho­vý­chod­ní a vý­chod­ní Ev­ro­pě, v mír­ném pá­su Asie (při­leh­lá část Si­bi­ři, na Střed­ním Vý­cho­dě, v Ará­bii a zá­pad­ní Asii). Ta­to kostřa­va pat­ří k na­šim nej­běž­něj­ším dru­hům, ne­bý­vá si­vá ani na­mod­ra­le ojí­ně­ná, je­jí la­ta je úz­ce elip­tic­ká. U nás se vy­sky­tu­je roz­trou­še­ně od ní­žin až do pod­hůří, a to zejmé­na na su­chých tráv­ní­cích, ale v ní­ži­nách i na za­pla­vo­va­ných lou­kách. Kve­te od květ­na do červ­na.

Ko­zí bra­da vý­chod­ní (Tra­go­po­gon ori­en­ta­lis)

Dvou­le­tá až krát­ce vy­tr­va­lá by­li­na z če­le­di hvězd­ni­co­vi­tých (As­te­ra­ce­ae), vy­so­ká 20 až 110 cm. Úbo­ry vy­růs­ta­jí jed­not­li­vě na kon­ci lo­dy­hy, ma­jí 5 až 8 cm v prů­mě­ru, sklá­da­jí se z ja­zy­ko­vi­tých kvě­tů, trub­ko­vi­té kvě­ty chy­bí. Od po­dob­né ko­zí bra­dy luč­ní se li­ší sy­tě­ji žlu­tý­mi ko­run­ní­mi líst­ky a tím, že okra­jo­vé kvě­ty jsou del­ší než zá­krov. Úbo­ry, mla­dé vý­hon­ky, lis­ty a ko­řen lze vy­u­žít při pří­pra­vě po­kr­mů. Čes­ké i vě­dec­ké jmé­no (řec­ky tra­gos = ko­zel, po­gon = vou­sy) se vzta­hu­je na kvě­ty těs­ně po od­kvě­tu, kdy ze zá­kro­vů vy­ční­va­jí ja­ko vou­sy chlu­py chmý­ru. Dru­hy ro­du ko­zí bra­da jsou ná­pad­né trá­vo­vi­tý­mi lis­ty od­liš­ný­mi od ostat­ních pří­buz­ných rost­lin.

Kr­va­vec men­ší (San­gu­i­sor­ba mi­nor)

Vy­tr­va­lá by­li­na vy­so­ká 30 až 60 cm ná­le­ží do če­le­di rů­žo­vi­té (Ro­sa­ce­ae). Po­chá­zí ze Stře­do­mo­ří. Ro­do­vé jmé­no San­gu­i­sor­ba (kr­va­vá bo­bu­le) se vzta­hu­je na tvar a bar­vu kvě­ten­ství. Kr­va­vec men­ší ob­sa­hu­je zejmé­na v od­den­ku tříslo­vi­ny. Jed­ná se o sta­rou lé­či­vou rost­li­nu. Ko­řen pů­so­bí pro­ti bak­te­ri­ál­ním prů­jmům, nať upra­vu­je trá­ve­ní a při ko­je­ní pod­po­ru­je tvor­bu ma­teř­ské­ho mlé­ka. Svě­že aro­ma­tic­ky vo­ní­cí ko­ře­ny a lis­ty slou­ží ja­ko dob­rá ze­le­ni­na. Lis­ty lze zpra­co­vá­vat ja­ko špe­nát ne­bo sa­lát a jsou ob­lí­be­né ja­ko ko­ře­ní, zvláš­tě do po­lé­vek, oku­rek, ví­na ne­bo pá­le­nek. Pa­t­ři rov­něž k by­li­nám po­u­ží­va­ným na pří­pra­vu ham­bur­ské­ho lo­so­sa.

Kuklík měst­ský (Ge­um ur­ba­num)

Vy­tr­va­lá by­li­na se sil­ným od­den­kem a pří­zem­ní lis­to­vou rů­ži­cí do­růs­ta­jí­cí do výš­ky 30 až 50 cm ná­le­ží do če­le­di rů­žo­vi­tých (Ro­sa­ce­ae). Kvě­ty jsou zla­to­žlu­té. Přes­to­že je cha­rak­te­ris­tic­kým dru­hem du­bo­bu­ko­vých le­sů, čas­to jej na­chá­zí­me i v ji­ných rost­lin­ných spo­le­čen­stvech. Mla­dé, na ja­ře sbí­ra­né lis­ty lze kon­zu­mo­vat ja­ko sa­lát ne­bo po­va­ře­né ja­ko ze­le­ni­nu. Od­den­ky kuklí­ku vo­ní ja­ko hře­bí­ček a po­u­ží­va­jí se nejen ja­ko pří­sa­da k po­kr­mům, ale i při vý­ro­bě li­ké­rů a pi­va. Bí­lé­mu pří­rod­ní­mu ví­nu do­dá­va­jí pří­chuť ver­mu­tu. Hoř­kým ko­ře­nům se dří­ve při­su­zo­va­ly vel­ké lé­čeb­né účin­ky, od­tud ně­mec­ké jmé­no „Be­ne­dik­ten­kraut“, tj. po­žeh­na­ná rost­li­na.

Mochna stříbrná (Potentilla argentea)

Vy­tr­va­lá by­li­na s krát­kým ne­vět­ve­ným od­den­kem, vy­so­ká 20 až 50 cm ná­le­ží do če­le­di rů­žo­vi­tých (Ro­sa­ce­ae). Lis­ty jsou na spod­ní stra­ně bí­le plstna­té. Žlu­té kvě­ty jsou uspo­řá­dá­ny v la­tě. Plo­dem jsou naž­ky. Obý­vá me­ze, trav­na­té pa­hor­ky, vi­ni­ce, úho­ry a slun­né sva­hy. Vy­sky­tu­je se v Ev­ro­pě a Asii, dru­hot­ně v Se­ver­ní Ame­ri­ce a na No­vém Zélan­du. U nás ros­te v tep­lej­ších ob­las­tech hoj­ně, v chlad­něj­ších roz­trou­še­ně. Má lé­či­vé účin­ky. Sbí­rá se kve­tou­cí nať, dří­ve se sbí­ral i ko­řen. Pů­so­bí zejmé­na na střev­ní ko­li­ky, po­u­ží­vá se i při po­tí­žích se žluč­ní­kem, led­vi­na­mi a mo­čo­vý­mi or­gá­ny, dá­le při léč­bě Cro­hno­vy cho­ro­by. Uží­vá se ve for­mě od­va­ru či ná­le­vu.

Penízek rolní (Thlaspi arvense)

Jed­no­le­tá (ně­kdy dvou­le­tá) by­li­na, do­růs­ta­jí­cí výš­ky 10 až 40 cm, ná­le­ží do če­le­di brukvo­vi­tých (Bras­si­ca­ce­ae). Pat­ří k roz­ší­ře­ným ple­ve­lům. Tvo­ří bo­ha­té hroz­no­vi­té bí­lé kvě­ten­ství. Od ostat­ních zá­stup­ců brukvo­vi­tých pe­ní­zek ro­ze­zná­me dí­ky ty­pic­ké­mu plo­du – šešul­ce, kte­rá při­po­mí­ná min­ci. Mla­dé lis­ty je mož­né po­u­žít ja­ko sou­část jar­ních sa­lá­tů a na špe­nát. Rost­li­na ob­sa­hu­je hoř­čič­ný olej a chut­ná ostře. Vy­u­ží­vá se ja­ko ko­ře­ní, ně­kdy ja­ko ze­le­né kr­me­ní pro pa­pouš­ky. Se­me­na mo­hou být po­u­ži­ta pro vý­ro­bu pa­liv (bi­o­die­sel). Pe­ní­zek má an­ti­bak­te­ri­ál­ní, an­ti­py­re­tic­ké, mu­ko­ly­tic­ké a mo­čo­pud­né účin­ky. Lze jej po­u­žít ta­ké při aro­ma­te­ra­pii.

Po­pe­nec břeč­ťa­no­vi­tý (Gle­cho­ma he­de­ra­cea)

Drob­ná vy­tr­va­lá rost­li­na z če­le­di hlu­chav­ko­vi­tých (La­mi­a­ce­ae) do­sa­hu­je výš­ky 10 až 30 cm. Má pla­zi­vé lo­dy­hy s drob­ný­mi na­mod­ra­lý­mi až na­fia­lo­vě­lý­mi trub­ko­vi­tý­mi kvě­ty. Lis­ty jsou řa­pí­ka­té s led­vi­no­vi­tou až srd­či­tou če­pe­lí. Po­pe­nec byl ve stře­do­vě­ku po­va­žo­ván za rost­li­nu s ma­gic­kou si­lou. Při­dá­va­li ji do sa­lá­tů, po­lé­vek a omá­ček ja­ko ko­ře­ní. Dnes ji li­dé při­dá­va­jí i do se­ka­né, ome­let, růz­ných po­ma­zá­nek pro zvý­raz­ně­ní chu­ti. Sbí­rá se zja­ra kve­tou­cí nať, kdy má nej­vý­raz­něj­ší chuť. Lé­či­vé účin­ky po­pen­ce vy­u­ží­va­li již sta­ří Slo­va­né. Má po­zi­tiv­ní vliv na ža­lu­dek, roz­pouš­tě­ní hle­nů či na čiš­tě­ní kr­ve. Vel­mi pří­jem­ná je ta­ké kou­pel s vý­taž­ky z po­pen­ce.

Prys­kyř­ník hlízna­tý (Ra­nun­cu­lus bul­bo­sus)

Vy­tr­va­lá je­do­va­tá by­li­na, vy­so­ká 20 až 40 cm. Má na bá­zi hlí­zo­vi­tě ztlustlou lo­dy­hu, če­muž vdě­čí i za dru­ho­vé jmé­no. Vě­dec­ké jmé­no ro­du se vzta­hu­je na ma­lé za­kři­ve­né plo­dy – naž­ky s krát­kým zo­bán­kem (la­tin­sky ra­nun­cu­lus = ža­bič­ka). Žlu­té kvě­ty ma­jí ka­liš­ní plát­ky ohnu­té do­lů a vněj­ší stra­nou při­tisk­nu­té ke ston­ku. Prys­kyř­ník ob­sa­hu­je lát­ku ra­nun­ku­lin – je­ho ště­pe­ním vzni­ká je­do­va­tý pro­to­a­ne­mo­nin. Za­sý­chá­ním rost­lin se ale mě­ní na ne­je­do­va­tý ane­mo­nin, pro­to se­no s prys­kyř­ní­kem je­do­va­té ne­ní. Dří­ve se ten­to druh jme­no­val prys­kyř­ník bam­bu­li­na­tý. Rost­li­na ros­te po ce­lé Ev­ro­pě. Vy­sky­tu­je se na slun­ných strá­ních a su­chých lou­kách.

Rmen bar­víř­ský (An­the­mis tinc­to­ria)

Vy­tr­va­lá by­li­na, od ostat­ních dru­hů ro­du rmen za­stou­pe­ných ve stře­do­ev­rop­ské flóře se li­ší po­měr­ně vel­ký­mi úbo­ry a žlu­tý­mi kvě­ty. Je roz­ší­ře­na od střed­ní Ev­ro­py až k Al­ta­ji. Rmen se po­u­ží­val k bar­ve­ní vl­ny a tex­ti­lií. Z pou­pat, kvě­tů a od­kvet­lých kvě­tů se zís­ká­vá žlu­té bar­vi­vo. V mi­nu­los­ti byl rmen po­u­ží­ván ja­ko lé­čiv­ka. Sbí­ra­la se kve­tou­cí nať. Byl vy­u­ží­ván ja­ko an­thel­min­ti­kum, te­dy pro­stře­dek pro­ti střev­ním pa­ra­zi­tům a na vý­ro­bu úst­ní vo­dy. Dří­ve se roz­se­ka­né lis­ty a kvě­ty sy­pa­ly na pod­la­hu v do­mech, aby to tam hez­ky vo­ně­lo a zá­ro­veň ja­ko ochra­na před ble­cha­mi. Dnes se uží­vá ve smě­sích, je­li­kož u ně­kte­rých je­din­ců mů­že vy­vo­lat aler­gic­kou re­ak­ci.

Roz­ra­zil re­zekví­tek (Ve­ro­ni­ca cha­ma­edrys)

Vy­tr­va­lá by­li­na 15 až 30 cm vy­so­ká, je­jíž ston­ky jsou vý­raz­ně dvou­řa­dě chlu­pa­té, ná­le­ží do če­le­di kr­tič­ní­ko­vi­tých (Scro­phu­la­ri­a­ce­ae). Kvě­ty ma­jí sy­tě mod­rou ko­ru­nu s tmavším žil­ko­vá­ním, ko­run­ní trub­ka a ús­tí ko­ru­ny jsou bí­lé. Plo­dem jsou ob­srd­či­té to­bol­ky. Li­do­vě se to­mu­to na­še­mu nej­hoj­něj­ší­mu roz­ra­zi­lu ří­ká pr­šav­ka ne­bo bouř­ka. Ten­to ná­zev vzni­kl na zá­kla­dě po­vě­ry, pod­le níž po utrh­nu­tí té­to rost­li­ny za­čne pr­šet, ne­bo se do­kon­ce spus­tí bouř­ka. Ob­sa­hu­je gly­ko­sid au­cu­bin, kte­rý je je­do­va­tý pro hmyz. Ros­te na tráv­ní­cích, pas­t­vi­nách, lou­kách a v za­hra­dách, též ve svět­lých le­sích. Vy­sky­tu­je se pře­váž­ně v mír­ném pás­mu Eura­sie.

Řebříček obecný (Achillea millefolium)

Vy­tr­va­lá lé­či­vá by­li­na vel­mi pro­měn­li­vé­ho vzhle­du z če­le­di hvězd­ni­co­vi­tých (As­te­ra­ce­ae) do­růs­tá až 80 cm. Lo­dy­ha je chlu­pa­tá pří­má, na­ho­ře vět­ve­ná. Lis­ty při­sed­lé, stří­da­vé. Bí­lé ne­bo na­rů­žo­vě­lé kvě­ty jsou v ma­lých, vr­cho­lič­na­tě uspo­řá­da­ných úbo­rech. Plo­dem je úz­ce kří­d­la­tá naž­ka. Vě­dec­ké jmé­no Achillea je od­vo­ze­no od řec­ké­ho hr­di­ny Achil­la. V lé­či­tel­ství se vy­u­ží­vá zejmé­na nať, ale i kvě­ty. Ob­sa­hu­je účin­né hoř­či­ny a si­li­ci. Uplatňuje se zejmé­na při ža­lu­deč­ních a střev­ních one­moc­ně­ních, na zvý­še­ní tvor­by žlu­či a pro­ti kr­vá­ce­ní. Mla­dé lis­ty jsou po­u­ží­vá­ny do by­lin­ných tva­ro­hů, má­sel, po­lé­vek a čas­to i ja­ko ze­le­ni­na. Chut­ná sil­ně aro­ma­tic­ky.

Silenka nadmutá (Silene vulgaris)

Vy­tr­va­lá, 20 až 50 cm vy­so­ká by­li­na ná­le­ží do če­le­di hvoz­dí­ko­vi­tých (Ca­ry­o­phylla­ce­ae). Kvě­ty jsou dlou­ze stop­ka­té, sto­jí­cí v říd­kých la­tách. Cha­rak­te­ris­tic­kým zna­kem je ku­lo­vi­tě na­fouk­lý ka­lich. Pro­to bý­vá si­len­ka li­do­vě na­zý­vá­na „ho­lu­bí vo­le“. Ko­ru­na se sklá­dá z pě­ti bí­lých, hlu­bo­ce stří­ha­ných ko­run­ních plát­ků. Tu­to by­li­nu na­jde­me na lou­kách, pas­t­vi­nách, me­zích a na kra­jích svět­lých le­sů. Mla­dé lis­ty a vý­hon­ky jsou po­u­ží­vá­ny do po­lé­vek, sa­lá­tů a pří­loh po­dob­ných ze­lí ne­bo špe­ná­tu od­tud též lo­kál­ní jmé­no pol­ní ne­bo les­ní špe­nát. Ko­ře­ny by­ly dří­ve po­u­ží­vá­ny v by­li­nář­ství (na po­pá­le­ni­ny, opuch­li­ny a rá­ny). Je s ob­li­bou spá­sá­na zvě­ří.

Sléz pižmový (Malva moschata)

Rost­li­na z če­le­di slé­zo­vi­tých (Mal­va­ce­ae) pat­ří me­zi vy­tr­va­lé rost­li­ny a do­růs­tá až 60 cm do výš­ky. Pů­vod­ní mís­to výsky­tu je pře­de­vším Ev­ro­pa, poz­dě­ji se roz­ší­ři­la do Se­ver­ní Ame­ri­ky. Barva ko­ře­ne je ne­ob­vykle bí­lá, vy­růs­tá z něj pří­má lo­dy­ha, kte­rá ne­se ble­dě ze­le­né lis­ty. Kvě­ty slé­zu jsou bí­lé až svět­le rů­žo­vé s tmavším žil­ko­vá­ním. Rost­li­na je vý­razná vů­ní piž­ma. Ros­te po­dél cest, v pří­ko­pech, na po­lích, za­hra­dách a pas­t­vi­nách. Sléz vy­ni­ká svý­mi ho­ji­vý­mi a zklidňují­cí­mi účin­ky. Ro­do­vé jmé­no se totiž vzta­hu­je k řec­ké­mu „ma­la­ve“ a to zna­me­ná „ob­měk­ču­jí­cí“. Vý­raz­ně ta­ké pod­po­ru­je léčbu kaš­le a dý­cha­cích cest dí­ky ob­sa­hu sli­zo­vi­tých lá­tek.

Smol­nič­ka obec­ná (Vis­ca­ria vul­ga­ris)

Vy­tr­va­lá by­li­na, vy­so­ká 30 až 60 cm, s ví­ce­hla­vým od­den­kem a pří­zem­ní­mi lis­to­vý­mi rů­ži­ce­mi ná­le­ží do če­le­di hvoz­dí­ko­vi­tých (Ca­ry­o­phylla­ce­ae). Oboupohlav­né a pra­vi­del­né kvě­ty ma­jí sy­tě rů­žo­vou bar­vu. Plo­dy jsou to­bol­ky. Z tri­cho­mo­vých žlá­zek se vy­lu­ču­je na lo­dy­ze lep­ka­vá lát­ka. Vy­lu­čo­vá­ní té­to lát­ky za­b­raňuje vstup do kvě­tů to­mu hmy­zu, kte­rý je ne­o­py­lu­je. Opy­lu­jí ji vče­ly a mo­tý­li. Mů­že­me se se­tkat i s ozna­če­ním Lych­nis vis­ca­ria – ko­hou­tek smol­nič­ka. Me­zi li­do­vý­mi ná­zvy na­jde­me jmé­na ja­ko by­li­na le­pi­vá, kno­tov­ka, ko­hout­ky, le­pá­ček, mast­ný ko­hou­tek. Rost­li­na ob­sa­hu­je sa­po­ni­ny. Vy­sky­tu­je se na su­chých, pro­svět­le­ných sta­no­viš­tích.

Srha laločnatá (Dactylis Glomerata)

Ta­to stat­ná, vy­tr­va­lá a hlav­ně vel­mi hus­tě trs­na­tá trá­va ná­le­ží do če­le­di lip­ni­co­vi­tých (Po­a­ce­ae). Do­růs­tá do výš­ky až 1,5 m. Je­den z mno­ha cha­rak­te­ris­tic­kých zna­ků je, že má dlou­hé pří­zem­ní lis­ty ros­tou­cí z mo­hut­né­ho ko­ře­no­vé­ho sys­té­mu. Pří­má až krát­ce vy­stou­pa­vá, drs­ná stéb­la ne­sou bo­ha­tou la­tu. Kve­te v květ­nu až čer­ven­ci. Plo­dem je žlu­ta­vá plu­cha­tá obil­ka. Ros­te v ce­lé Ev­ro­pě, v se­ver­ní Af­ri­ce a Asii. V ČR je hoj­ná od ní­žin až do hor. Ji­nak se na­chá­zí ta­ké ja­ko ostat­ní tra­vi­ny na lou­kách, pas­t­vi­nách, okra­ji le­sů a ko­lem cest. Ja­ko ra­ná trá­va ob­růs­tá již na po­čát­ku ja­ra a po­sky­tu­je po­měr­ně čas­ně pí­ci. Li­do­vé ná­zvy jsou kluběn­ka, ří­znač­ka, aj.

Svízel povázka (Galium mollugo)

Vy­tr­va­lá by­li­na se sil­ným roz­vět­ve­ným od­den­kem, vy­so­ká i ví­ce než 1 m, ná­le­ží do če­le­di mo­ře­no­vi­tých (Ru­bi­a­ce­ae). La­to­vi­tá kvě­ten­ství jsou tvo­ře­na drob­ný­mi bí­lý­mi kvě­ty. Ty­pic­kou lo­ka­li­tou jsou lou­ky, pas­t­vi­ny a okra­je cest. Jed­ná se o druh s eu­ro­si­biř­ským roz­ší­ře­ním. Na na­šem úze­mí se vy­sky­tu­je roz­trou­še­ně od ní­žin po pod­hor­ské ob­las­ti, ví­ce zřej­mě v již­ní po­lo­vi­ně. Čes­ké jmé­no je snad od­vo­ze­no od to­ho, že ně­kte­ré dru­hy ulpí­va­jí – „váz­nou“ – na obu­vi a odě­vu na­zpět za­hnu­tý­mi háč­ky. V lé­či­tel­ství má sta­hu­jí­cí účin­ky, zmen­šu­je za­ní­ce­né man­dle, ne­zhoub­né ná­do­ry a cysty. Pů­so­bí pro­ti led­vi­no­vé­mu pís­ku a led­vi­no­vým ka­me­nům.

Svízel syřišťový (Galium verum)

Vy­tr­va­lá trs­na­tá, 15 až 60 cm dlou­há by­li­na ná­le­ží do če­le­di mo­ře­no­vi­tých (Ru­bi­a­ce­ae). Ci­tróno­vě žlu­té kvě­ty vo­ní­cí po me­du tvo­ří kon­co­vá la­to­vi­tá kvě­ten­ství. Ty­pic­kým sta­no­viš­těm jsou su­ché tráv­ní­ky, křo­vi­na­té strá­ně, vře­so­viš­tě, pas­t­vi­ny, slun­né okra­je le­sů. Cel­ko­vě ros­te v mír­ném pás­mu Eura­sie, dá­le na Is­lan­du, izo­lo­va­ně v Ja­pon­sku. Jed­ná se o sta­rou lé­či­vou rost­li­nu. Uží­vá se zejmé­na v uro­lo­gii, pů­so­bí do­sti mo­čo­pud­ně. Sni­žu­je chuť k jídlu, lze ji po­u­žít při léč­bě obe­zi­ty. Vzhle­dem k to­mu, že rost­li­na ob­sa­hu­je v lis­tech sy­řiš­ťo­vý fer­ment (100 g lis­tů ob­sa­hu­je asi 1 mg), kte­rý srá­ží mlé­ko, bý­va­la dří­ve po­u­ží­vá­na při pří­pra­vě sý­rů.

Svla­čec rol­ní (Con­vol­vu­lus ar­vensis)

Svla­čec je rod po­pí­na­vých ne­bo po­lé­ha­vých, jed­no­le­tých ne­bo vy­tr­va­lých by­lin. Svla­čec rol­ní je je­di­ným pla­ně ros­tou­cím dru­hem v ČR. Pat­ří me­zi ne­pří­jem­né ple­ve­le. Ná­lev­ko­vi­té pě­ti­čet­né kvě­ty s úpl­ně srostlou ko­ru­nou jsou bí­lé ne­bo rů­žo­vé. V lis­tech jsou ob­sa­že­ny sr­deč­ní gly­ko­sidy a tříslo­vi­ny. Je sta­rou lé­či­vou rost­li­nou. Sbí­rá se ko­řen ne­bo kve­tou­cí nať. Účin­né lát­ky ma­jí la­xa­tiv­ní a údaj­ně i me­ta­bo­lic­ké, žlu­čo­pud­né a mo­čo­pud­né účin­ky, dá­le sni­žu­jí ho­reč­ku. Vr­chol ston­ku vy­ko­ná­vá tím, že po stra­nách ros­te růz­ně rych­le, „pá­t­ra­cí po­hy­by“, při nichž bě­hem ho­di­ny a půl opí­še pro­ti smě­ru ho­di­no­vých ru­či­ček kruh o prů­mě­ru ně­ko­li­ka cen­ti­me­t­rů.

Šalvěj luční (Salvia pratensis)

Vy­tr­va­lá, aro­ma­tic­ky vo­ní­cí, až 100 cm vy­so­ká by­li­na s rů­ži­cí lis­tů ná­le­ží do če­le­di hlu­chav­ko­vi­tých (La­mi­a­ce­ae). Kvě­ty jsou tvo­ře­ny dvou­pyským zvon­ko­vi­tým ka­li­chem a mod­rou či fi­a­lo­vo­mod­rou ko­ru­nou. Plo­dy jsou tvrd­ky. Po­chá­zí z Čí­ny a se­ve­ro­vý­chod­ní In­die. Na­jde­me ji na lou­kách a pas­t­vi­nách ne­bo na ska­lách. Po­u­ží­va­la se ja­ko ko­ře­ní do sva­ře­né­ho ví­na ne­bo ja­ko pří­sa­da do pi­va. Pěs­tu­je se na za­hrád­kách ja­ko okras­ný druh, ně­kdy i ja­ko lé­čiv­ka. Ty­čin­ky jsou opat­ře­né pá­ko­vi­tým za­ří­ze­ním, kte­ré umožňuje je­jich po­hyb smě­rem k za­deč­ku hmy­zu. Tím­to způ­so­bem do­chá­zí k opy­lo­vá­ní. Li­do­vě bý­vá na­zý­vá­na ba­bí břich, ra­paňa ne­bo šal­vi­ce.

Štírovník růžkatý (Lotus corniculatus)

Vy­tr­va­lá by­li­na s po­lé­ha­vou až pří­mou, 15 až 40 cm dlou­hou lo­dy­hou ná­le­ží do če­le­di bo­bo­vi­tých (Fa­ba­ce­ae). Kvě­ty sy­tě žlu­té bar­vy tvo­ří dlou­ze stop­ka­tý oko­lík. Plo­dem je rov­ný (ja­ko rů­žek) pu­ka­vý lusk. Zejmé­na na su­chých sta­no­viš­tích vy­tvá­ří až je­den me­tr dlou­hé a do hloub­ky za­sa­hu­jí­cí ko­ře­ny. Vy­sky­tu­je se v růz­ných luč­ních spo­le­čen­stvech. Je to kva­lit­ní píc­ni­na s vy­so­kým ob­sa­hem rost­lin­ných bíl­ko­vin. Čas­to se pěs­tu­je ja­ko vče­lí pas­tva. Kvě­ty ob­sa­hu­jí ma­lé množ­ství di­kya­ni­do­vých slou­če­nin, ob­čas jsou vy­u­ží­vá­ny při po­ru­chách neu­ro­ve­ge­ta­tiv­ní­ho sys­té­mu, pro­ti de­pre­sím a ne­spa­vos­ti. Ve vyš­ších dáv­kách mů­že být ští­rov­ník to­xic­ký.

Tolice dětelová (Medicago lupulina)

Jed­no­le­tá až krát­ce vy­tr­va­lá by­li­na ná­le­ží do če­le­di bo­bo­vi­tých (Fa­ba­ce­ae). Do­růs­tá 10 až 80 cm do výš­ky. Lo­dy­ha je po­lé­ha­vá až vzpří­me­ná, lis­ty jsou dla­ni­tě troj­čet­né, kvě­ty krát­ce stop­ka­té, chlu­pa­té se žlu­tou ko­ru­nou. Ty­pic­kým sta­no­viš­těm jsou tráv­ní­ky, okra­je cest a po­lí, úho­ry, pas­t­vi­ny, ná­spy a ru­miš­tě. Čes­ké dru­ho­vé jmé­no je od­vo­ze­no od dří­věj­ší­ho ná­zvu je­te­le – „dě­tel“. No­vě­ji se to­to jmé­no uží­vá pro od­li­še­ní žlu­tokvětých dru­hů od pů­vod­ní­ho ši­ro­ké­ho ro­du je­tel. Vě­dec­ké dru­ho­vé jmé­no má zřej­mě po­u­ka­zo­vat na po­dob­nost tva­ru hlá­vek s chme­lo­vý­mi šiš­ka­mi (chmel = Hu­mu­lus lu­pu­lus). To­li­ce se mís­ty pěs­tu­je ja­ko píc­ni­na.

Trojštět žlutavý (Trisetum flavescens)

Říd­ce trs­na­tá, na­žlout­lá trá­va do­sa­hu­jí­cí výš­ky 30 až 80 cm ná­le­ží do če­le­di lip­ni­co­vi­tých (Po­a­ce­ae). Jed­ná se o vy­tr­va­lou, vzác­ně jed­no­le­tou by­li­nu s ten­kým, ne­vět­ve­ným stéblem. La­ta je pou­ze v do­bě kvě­tu ná­pad­ně roz­lo­ži­tá a zla­to­žlu­tá. Ros­te na vlh­čích lu­kách, na pas­t­vi­nách, pod­le cest a v křo­vi­nách, zejmé­na v hor­ských po­lo­hách. Dob­ře se mu da­ří na vá­pe­na­tých pů­dách. Jde o dů­le­ži­tou píc­ni­nu. Kva­li­tou pí­ce se vy­rov­ná nej­hod­not­něj­ším tra­vám. Při vy­so­kém za­stou­pe­ní v po­ros­tu způ­so­bu­je v alp­ských ze­mích tzv. kal­cinózu sko­tu. V Čes­ké re­pub­li­ce se vy­sky­tu­je pou­ze ten­to druh z ce­lé­ho ro­du tro­j­š­tět. Plo­dem je zla­to­žlu­tá, ochmý­ře­ná obil­ka.

Tře­zalka teč­ko­va­ná (Hy­peri­cum per­fo­ra­tum)

Rost­li­na je vy­so­ká 30 až 60 cm s dřev­na­tě­jí­cí lo­dy­hou kru­ho­vé­ho prů­ře­zu se dvě­ma po­dél­ný­mi liš­tič­ka­mi. Kvě­ty jsou žlu­té, pě­ti­čet­né. Čes­ké ro­do­vé jmé­no po­chá­zí z praslo­van­ské­ho trěza­ti – roz­drá­sat, rozpí­chat. Má te­dy vý­znam ja­ko ně­mec­ké „Hartheu“ = „tvr­dé se­no“. V li­do­vých po­věrách hrá­la vel­kou ro­li, je­li­kož kvě­ty po ro­ze­m­nu­tí čer­ve­na­jí (sym­bol kr­ve). V kvě­tech je ob­sa­že­no bar­vi­vo hy­peri­cin v krys­ta­lic­kém sta­vu. Ten je pří­či­nou „ne­mo­ci ze svět­la“ u zví­řat. Dí­ky ob­sa­že­ným bar­vi­vům se dří­ve tře­zalka po­u­ží­va­la ja­ko bar­víř­ská rost­li­na (zís­ká­va­la se z ní žlu­tá a oran­žo­vá barva). V li­do­vém lé­či­tel­ství je vy­u­ží­vá­na při cho­ro­bách žluč­ní­ku a ja­ter.

Úroč­ník bolhoj (An­thyl­lis vul­ne­ra­ria)

Vy­tr­va­lá by­li­na, vy­so­ká 5 až 40 cm ná­le­ží do če­le­di bo­bo­vi­tých (Fa­ba­ce­ae). Kvě­ty ma­jí žlu­té ko­ru­ny, na člun­ku čer­ve­na­jí­cí, vět­ši­nou ve dvou hláv­kách. Jak už na­zna­ču­je dru­ho­vé čes­ké jmé­no rost­li­ny, úroč­ník bolhoj se uží­vá zejmé­na na ho­je­ní nej­růz­něj­ších kož­ních ran, ja­ko jsou špat­ně se ho­jí­cí vře­dy, mokva­vé rá­ny, ek­zémy a omrz­li­ny, ne­bo k vý­pla­chům úst­ní du­ti­ny při ne­mo­cech dás­ní ne­bo zá­ně­tu mand­lí. Vnitř­ně se uží­vá ve for­mě ná­le­vu, ze­vně pak ve for­mě kou­pe­lí. Z ob­sa­ho­vých lá­tek by­ly na­le­ze­ny sa­po­ni­ny. Pří­le­ži­tost­ně se úroč­ník pěs­tu­je ja­ko píc­ni­na na měl­kých su­chých váp­ni­tých pů­dách. Mů­že však být sklí­zen jen jed­nou do roka.

Ves­nov­ka obec­ná (Car­da­ria dra­ba)

Vy­tr­va­lá, ob­vykle še­da­vě chlu­pa­tá, 30 až 50 cm vy­so­ká by­li­na z če­le­di brukvo­vi­té (Bras­si­ca­ce­ae). Bí­lé kvě­ty vy­tvá­ře­jí hus­té cho­cho­lí­ko­vé la­ty. Plo­dy jsou srd­či­tě na­fouk­lé šešul­ky. Pů­vod­ní ob­last výsky­tu je již­ní Ev­ro­pa, ale ny­ní je ves­nov­ka roz­ší­ře­na v ce­lé Ev­ro­pě ja­ko ple­vel­ný druh, v Al­pách vy­stu­pu­je až do výš­ky 2000 m. Ves­nov­ka je by­li­na os­t­ré chu­ti a slou­ží ja­ko pří­sa­da do sa­lá­tů a by­lin­ných tva­ro­hů. Se­me­na ma­jí pal­či­vou chuť, tak­že v do­bách nou­ze se po­u­ží­va­la ja­ko ná­hraž­ka pe­pře. Ji­ný­mi ná­zvy ves­nov­ky jsou lžíč­ník rum­ný, rum­ni­ce obec­ná ne­bo ře­ři­cha ves­nov­ka. Ros­te na lou­kách, me­zích, okra­jích cest, ru­miš­tích, ná­spech tra­tí a v lo­mech.

Vi­če­nec se­tý/li­grus (Ono­brych­is vi­cii­fo­lia)

Vy­tr­va­lá by­li­na se sil­ný­mi ko­ře­ny, kte­ré za­sa­hu­jí až ně­ko­lik me­t­rů da­le­ko, ná­le­ží do če­le­di bo­bo­vi­tých (Fa­ba­ce­ae). Kvě­ten­stvím je hro­zen. Ko­ru­na kvě­tů je růz­ně in­ten­ziv­ně rů­žo­vá s tmavší­mi žil­ka­mi. Ro­do­vé jmé­no Ono­brych­is po­chá­zí z řečti­ny a zna­me­ná „os­lí žrádlo”. Vi­če­nec je pří­le­ži­tost­ně pěs­to­ván ja­ko píc­ni­na bo­ha­tá na bíl­ko­vi­ny. Se­me­na se z lus­ků uvolňují špat­ně. Pro­to se nej­čas­tě­ji vy­sé­va­jí ce­lé lus­ky i přes­to, že pak se­me­na po­ma­lu klí­čí. Je to ta­ké ce­ně­ná me­do­nos­ná rost­li­na. Svý­mi hlub­ší­mi ko­ře­ny po­zi­tiv­ně pů­so­bí na bi­o­lo­gic­ké zvě­trá­vá­ní ma­teč­né hor­ni­ny. Li­do­vé ná­zvy jsou ne­spa­řec, špar­ze­ta, šparglem ne­bo ko­piš­ník.

Zvo­nek broskvo­lis­tý (Cam­pa­nu­la per­si­ci­fo­lia)

Zvo­nek broskvo­lis­tý se vy­sky­tu­je v Ev­ro­pě od se­ve­ro­vý­chod­ní­ho Špa­něl­ska až po střed­ní Rus­ko, na se­ver za­sa­hu­je po střed­ní Švéd­sko a Fin­sko. Jed­ná se o vy­tr­va­lou rost­li­nu, vy­so­kou 50 až 80 cm. Roz­mno­žu­je se pla­zi­vým od­den­kem. Lo­dy­ha zvon­ku je po­kry­ta úz­ký­mi, podlouh­lý­mi lis­ty, jež se po­do­ba­jí broskvoňovým, od­tud je od­vo­ze­no dru­ho­vé jmé­no. Lo­dy­ha ob­sa­hu­je mlé­ko. Kvě­ty jsou v chudém kon­co­vém hroz­nu, ve kte­rém je ma­xi­mál­ně de­vět kvě­tů. Ko­ru­na je ši­ro­ce zvon­ko­vi­tá a je do 1/3 čle­ně­na v cí­py. Barva kvě­tů je od svět­lé po tma­vě mod­rou. Plo­dy jsou to­bol­ky. Li­do­vý ná­zev má na­pří­klad „sukýn­ka“.

Zvonek rozkladitý (Campanula patula)

Dvou­le­tá by­li­na, 30 až 60 cm vy­so­ká, ná­le­ží do če­le­di zvon­ko­vi­tých (Cam­pa­nu­la­ce­ae). Ně­kdy bý­vá i krát­ko­vě­kou tr­val­kou. Lo­dy­ha je vzpří­me­ná, hra­na­tá, na bá­zi chlu­pa­tá, v hor­ní čás­ti ly­sá a roz­vět­ve­ná. Kvě­ty jsou dlou­ze stop­ka­té a tvo­ří říd­ké roz­kla­di­té la­ty. Ko­ru­na je ši­ro­ce ná­lev­ko­vi­tá, do po­lo­vi­ny ro­ze­kla­ná, mod­ro­fi­a­lo­vá s tmavší­mi žil­ka­mi. Plo­dem je to­bol­ka se tře­mi ot­vo­ry pod špič­kou. Ros­te na svě­žích, mi­ne­rál­ní­mi lát­ka­mi bo­ha­tých sta­no­viš­tích, na lou­kách, pas­t­vi­nách, strá­ních a okra­jích svět­lých le­sů od ní­žin do hor. Vy­sky­tu­je se prak­tic­ky v ce­lé Ev­ro­pě kro­mě nej­se­ver­něj­ších ob­las­tí. S ros­tou­cí nad­moř­skou výš­kou je­jí výskyt kle­sá.