Jiří Orten
Úmrtí, posmrtná maska, pohřeb a hrob Jiřího Ortena
O Jiřím Ortenovi (1919–1941) bylo již napsáno mnoho populárně naučných článků i studií a vydána byla nejen jeho básnická díla, ale i deníky či rozsáhlá korespondence. Stejně tak bylo uveřejněno množství vzpomínek na tohoto básníka a popsány vazby mezi ním a jeho blízkými a přáteli. Zdálo by se proto, že objevit o Ortenovi nové skutečnosti již nelze.
Když byla letos v září na kutnohorském Gymnáziu Jiřího Ortena slavnostně odhalena básníkova posmrtná maska, inspirovalo nás to k tomu zaměřit se blíže na okolnosti Ortenova úmrtí a pohřbu: Kde přesně zemřel? Co se o jeho úmrtí traduje a jaké oficiální údaje uvádí matriční kniha? Kdo sňal Ortenovi posmrtnou masku? Kdy a jak proběhl pohřeb a kdo ho vypravil? Kdo byl mezi smutečními hosty? Kdo a kdy navrhl podobu Ortenova kamenného náhrobku na Novém židovském hřbitově?
Ukázalo se, že mnohé souvislosti nebyly dosud publikovány, neboť se jimi nikdo nezabýval. Proto vznikl tento příspěvek, který má některé dosud neznámé skutečnosti poodkrýt.
Tragická nehoda
Počátkem července 1941 dostal Jiří Orten v Praze výpověď z dosavadního bytu, a tak si hledal nový podnájem. V polovině měsíce se přestěhoval na Rašínovo nábřeží, nesoucí za okupace název Vltavské. Bydlel v činžovním domě čp. 388, který měl tehdy číslo orientační 66, ale dnes nese po přečíslování čo. 48.1 Orten měl pokoj v bytě ovdovělé Ilony Kleinové (1889–1944), jež bydlela se starší dcerou Eliškou (Elisabeth, Lízou) (1912–1999) a mladším synem Gideonem (1919–1945).
V pátek 29. srpna 1941 učinil Orten do svého deníku vůbec poslední zápis. Šlo o báseň, jejíž třetí, poslední sloka zněla: „Ach, kéž ještě chvilku mohu / dívati se na oblohu, / která rudnout počíná, / ať se slaví hostina, / v níž mi volnost víno podá, / ať mi hoře nerozhlodá / to, co jsem chtěl zašíti / lety dvaadvacíti!“
Nazítří, tedy v sobotu, před polednem došlo k tragické nehodě, jež se stala básníkovi osudnou. Očitým svědkem byla Líza Kleinová, která průběh události později vylíčila literární historičce Marii Rut Křížkové (1936–2020): „Bylo to v den Ortenových dvaadvacátých narozen, v sobotu 30. srpna 1941 (dnem jeho narozenin byla rovněž sobota), kdy kolem jedenácté hodiny vyšel s Lízou Kleinovou z domu na Rašínově nábřeží 66 (dnes 48). Byl pozván na oběd k příbuzným, kteří bydleli v Žatecké ulici. (správně má být Francouzská ulice, tehdy Bismarckova, kde bydlel Ortenův strýc; viz dále – pozn. autorů). Líza zůstala stát před domem, z něhož vyšli, a Orten si šel na druhou stanu ulice koupit cigarety. Budka byla otevřená, ale prodávající, pan [Jindřich] Kroupa, tam nebyl. Orten se vracel k Líze; když byl uprostřed ulice, volal na něho pan Kroupa, že už zase prodává. Orten se prudce obrátil a vykročil zpět, vtom byl sražen k zemi německým sanitním autem, které přijíždělo velikou rychlostí od Palackého mostu. Líza Kleinová přemluvila řidiče, aby Ortena zavezli do Všeobecné nemocnice [na Karlově náměstí], tam však pro svůj [židovský] původ nebyl přijat. Poskytli mu jen nejnutnější ošetření a pak byl spolu s Lízou Kleinovou převezen do nemocnice v Kateřinské ulici, kde ve čtvrtém poschodí bylo oddělení pro židovské pacienty. Dovezli ho tam v hlubokém bezvědomí, ze kterého se už neprobral. Měl výron krve do mozku a krvácení do plic.“2
Obdobně sled událostí líčil i Jiřího starší bratr Ota Ornest (1913–2002), když psal doslov k Ortenovým deníkům.3 Na rozdíl od L. Kleinové však očitým svědkem nebyl, protože za války pobýval v emigraci ve Velké Británii, a tak znal průběh nehody pouze zprostředkovaně až z pozdějšího vyprávění. Básníkův mladší bratr Zdeněk Ornest (1929–1990), který tehdy pobýval v Praze, si zapsal do deníku: „Vždy, když byl [Jiří] ve Francouzské [ulici], chodil jsem tam a vyprovázel jsem ho na nábřeží, k jeho domovu. Bydlel v podnájmu. Tak se to opakovalo stále, až do jeho narozenin, bylo mu 22 let a já jsem čekal u strýčka, až přijde. Byla sobota. Chtěl jsem mu dáti dárek, protože on pro mě udělal také hodně. Když nepřišel, šel jsem za ním, kde bydlel. Tam jsem se dozvěděl strašnou věc. Prý ho přejelo auto.“4
Na trafiku Jindřicha Kroupy na Rašínově nábřeží vzpomínal ještě koncem 20. století jeden z Ortenových přátel spisovatel Zdeněk Urbánek (1917–2008): „Jel jsem zpět ze St Johann in Tirol do Prahy i po nábřeží mezi železničním mostem a mostem Palackého. Před šedesáti lety jsem tu trafiku viděl. Nesmyslně stála na straně nad vodou. Tam se to stalo. Volala mi to Hanka [Žantovská], tedy ještě Eislerová, do Drahenic. Hned jsem jel. Nebyl jsem nic platný. Jiří se dva dny neprobral a zemřel. Do toho dne četl, četl, četl, psal, psal, psal, miloval, miloval, miloval.“5
Ze Všeobecné nemocnice byl tedy Orten v bezvědomí převezen po poledni do zdravotnického zařízení v nedaleké Kateřinské ulice. Tam se v domě číslo 521/19 nacházelo oddělení pro židovské pacienty. Jak dokládá dochovaný účet, činil poplatek za převoz raněného mezi oběma objekty, vzdálenými od sebe pouhého půl kilometru, celých 40 Korun.6
Na rodinu Kleinovu, u níž Orten naposledy bydlel, dolehla již brzy tragédie holokaustu: Ilona Kleinova zahynula v Osvětimi stejně jako její starší dcera Edith Doláková (1909–1943). Syn Gideon Klein zemřel v lednu 1945 v koncentračním táboře ve Fürstengrube. Mladší dcera Eliška jako zázrakem přežila, když se jí v lednu 1945 podařilo spolu s několika spoluvězenkyněmi uprchnout z pochodu smrti. Po válce se v Praze stala klavírní pedagožkou a zasadila se mimo jiné o propagaci hudebního díla svého zesnulého bratra.
V červnu 2011 byly matce a synovi Kleinovým jako obětem holokaustu odhaleny na Rašínově nábřeží Kameny zmizelých – Stolpersteiny. Pořadatelé akce si však neuvědomili výše zmíněné změny orientačního čísla, a tak byly kameny omylem zasazeny do chodníku před domem číslo 1696/66, přestože zde Kleinovi ani Orten nikdy nebydleli. A tuto mylnou adresu – bohužel – uvádí i internetová Encyklopedie Prahy 2.
Úmrtí
Z hlubokého bezvědomí se již Jiří Orten neprobral a svým zraněním 1. září ve 4 hodiny ráno v nemocnici v Kateřinské ulici podlehl. Nevýrazná budova dodnes patří Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, ale předního českého básníka zde nic nepřipomíná.
Úmrtí bylo zapsáno do civilní matriky, vedené na pražském magistrátu. Zemřelý je uveden jako „Jiří Ohrenstein, svob.[odný] student, syn Eduarda, obchodníka, a Berty rod. Rosenzweigové, Praha II., Vltavské nábř. 66, přísl.[ušný:] Kutná Hora“. Záznam dále sděluje, že byl bez vyznání, zemřel v Praze II čp. 521 a příčinou úmrtí bylo „puknutí lebky“.7 V zápisu lze vidět úřední nedůslednost, kdy matrikář uvedl jednu adresu s číslem orientačním, kdežto druhou s číslem popisným…
Označení zemřelého jako „bez vyznání“ je zajímavé proto, že sám Orten tuto otázku nedávno intenzívně řešil. V prosince 1935 sice oficiálně vystoupil z izraelitské církve,8 ale v dubnu 1941 žádal matku, aby v Kutné Hoře došla na Židovskou náboženskou obec zjistit, zda je skutečně veden jako bezvěrec. „Byl bych mnohem radši, kdybych nebyl bez vyznání, protože jinak s tím tady budu mít potíže, ti, co jsou u víry, nevraží na ty druhé, a já jsem zaměstnán, jsem-li bez vyznání, vlastně v nepřátelském táboru.“ Matka synovi obratem odpověděla, že je skutečně „vyškrtnut“, ale když si prý podá žádost, bude „to mít okamžitě vyřízené“.9 Matrika zemřelých však dokládá, že tak Orten neučinil.
Ohledání zemřelého provedl lékař Wilhelm Steffel (1913–1945). Tento sudetský Němec působil jako asistent v Ústavu soudního lékařství německé univerzity v Praze. Prováděl pseudovědecké experimenty na vězních, kvůli čemuž dojížděl do koncentračního tábora Mauthausen. V červnu 1942 asistoval při pitvě těl parašutistů, kteří provedli úspěšný atentát na Reinharda Heydricha. Na konci války byl zadržen členy Revoluční gardy a zemřel při údajné sebevraždě v Malé pevnosti Terezín.10
Zpráva o tragickém skonu Jiřího Ortena se mezi jeho blízkými a přáteli rychle šířila. Básník Josef Hiršal (1920–2003) si v deníku poznamenal: „O Ortenově smrti došly mi den nato zprávy od [Vítězslava] Kocourka, [Jana] Kopeckého i [Pavla] Bojara. Zvěsti víc než strašné. Nejnadanější, nejpřitažlivější z generace zahynul za nevylíčitelných bolestí a muk, zachycen německou vojenskou sanitkou a vrácen od vrat nemocnice pro svůj židovský původ. Hodiny před smrtí, která byla už podrobně a přesně vylíčena jinde, prý prosténal. O celou váhu smrti drtivěji a řezavěji působila nyní četba jeho před nedávnem vydané Ohnice, podepsané novým pseudonymem Jiří Jakub, a živěji se vynořovala vzpomínka na setkání s ním před půl rokem v Petrově knihkupectví.“11
Jak uvádí Zdeněk Ornest, ve středu 3. září zajeli „tři Ortenovi nejbližší přátelé“ do Kutné Hory sdělit jeho matce Bertě Ohrensteinové (1890–1970), co se stalo.12 Matka se s Jiřím neviděla již půl roku, neboť se na ně vztahoval zákaz cestovat – intenzívně si však psali.
Posmrtná maska
Krátce po smrti byla Jiřímu Ortenovi sňata posmrtná maska. Bližší okolnosti – zvláště místo, kde se tak stalo – nejsou dosud známy, v zásadě však mohlo jít buď o nemocniční márnici, nebo o prostory krematoria ve Strašnicích, kam bylo básníkovo tělo převezeno. Posmrtnou masku sňal Karel Štipl (1889–1972) a opatřil ji svými iniciálami.
Tento sochař a akademický architekt se proslavil zejména výzdobou památníku J. A. Komenského v holandském Naardenu a výzdobou interiéru Národního památníku na pražském Žižkově. V květnu 1937 sňal posmrtnou masku a otisk ruky bývalému předsedovi čs. vlády Karlu Kramářovi.13 V letech 1941–1942 působil jako rektor Umělecko-průmyslové školy v Praze. Spolupracoval se sokolskou odbojovou organizací a pomáhal rodinám perzekvovaných, až ho i s manželkou v prosinci 1944 zatklo gestapo. Vězněn byl nejprve na Pankráci a od února 1945 v Malé pevnosti Terezín. Tam navzdory těžkým podmínkám dokázal pomocí improvizovaného sochařského náčiní z hlíny tajně donesené z cihelny vytvořit (minimálně) dvě plastiky hlav svých spoluvězňů a jejich poválečné odlitky se staly součástí sbírek Památníku Terezín.14 Po osvobození se Štipl vrátil ke své umělecké a pedagogické činnosti.
Kdo Karla Štipla požádal, aby Ortenovi sňal posmrtnou masku, není známo, zřejmě však šlo o někoho z okruhu básníkových blízkých přátel z uměleckých kruhů. Stejně tak nevíme, kde byla maska – či spíše pouze její negativ – během nacistické okupace uchovávána. Každopádně po skončení války existovaly dvě identické masky, které vlastnili básníkovi bratři Ota i Zdeněk. Oba tyto vzácné upomínky na zemřelého Jiřího pečlivě uchovávali po celý svůj život, přičemž fotografie masky v Otově vlastnictví byla i publikována.15
Pohřeb
Poslední rozloučení s Jiřím Ortenem se konalo 8. září od 9.30 hodin ve strašnickém krematoriu. Přesně to zmiňuje básník Kamil Bednář (1912–1975) v dopisu básníkovi a blízkému Ortenovu příteli Ivanu Blatnému (1919–1990): „Drahý Ivane, doléhá to na nás stále víc a víc, protože všemu se dostalo Jirkovou smrtí jiného světla. A ke všemu se ještě musíme zabývat únavným pořádáním některých posmrtných záležitostí, myslit prakticky, jednat a je málo času na pohroužení se do toho nepochopitelného faktu. Myslím, že budeš-li moci, přijedeš na pohřeb, který bude v pondělí 8. IX. v ½ 10 dop. v krematoriu ve Strašnicích. Mám pero v ruce, ale nemyslím, čekám na chvíli volnosti a samoty, kdy se vypláču, za Jiřího i za sebe. Řekni to, prosím Tě, i známým. A máš-li něco z Jirkových rukopisů i dopisů, přivez to s sebou. Tvůj Kamil“.16
Vedle matky Berty Ohrensteinové, jež dostala povolení jet z Kutné Hory do Prahy na pohřeb až po značných komplikacích, se z příbuzných dostavili především strýc Josef Rosenzweig-Moir (1887–1944), teta Helena Ohrensteinová (1890–1944) a strýcové Hynek (1880–1942) a Gustav (1889–1942) Ohrensteinovi.17
Posledně jmenovaný Gustav (Augustin) Ohrenstein byl také tím, kdo objednal synovcův pohřeb.18 Dříve působil jako generální ředitel továrny na kůže Brüder Taussig v Litoměřicích, ale po záboru Sudet se s manželkou Ilonou (1903–1942) přestěhoval do Prahy. Ještě v červenci 1941 psal Orten do Kutné Hory matce zprávu, že „strýc Gusta“ s manželkou dostali výpověď z bytu, a musí se proto přestěhovat do jednoho pokoje v Havlíčkově ulici 1043/11. V červnu 1942 byli manželé Ohrensteinovi zařazeni do tzv. trestného transportu AAh, který měl být trestem za atentát na Reinharda Heydricha (1904–1942). Transport čítající tisíc osob mířil z Prahy do Ujazdówa ve východním Polsku. Konce války se dožili pouze tři lidé, Ohrensteinovi nikoli.
Na Ortenův pohřeb se dostavili i mnozí přátelé v čele s básníkem Františkem Halasem (1901–1949). Kamil Bednář později napsal: „Ještě se sešli u básníkovy rakve jeho přátelé, mlčící a nechápající tuto náhodou, a přece osudovou smrt…“19 Publicista a divadelní teoretik Jan Kopecký (1919–1992) si v dopise Josefu Hiršalovi posteskl: „Nebyl jsem na pohřbu, dostal jsem špatný čas a přišel už po. Nikoho jsem od té doby neviděl, s nikým nemluvil. Jen to, že se nám bude vracet – jako se těm před námi vracel [Jiří] Wolker.“20
Na pohřbu na sebe upozornil výše zmíněný Ivan Blatný, když k rakvi položil věnec (či kytici?) z bílých květů. Jak dokazuje korespondence, Orten s Blatným si v roce 1939 domlouvali, že společně spáchají sebevraždu v den Jiřího dvacátých narozenin.21 A přestože od té chvíle uplynuly již dva roky, Blatný se nyní domníval, že Orten skutečně ukončil svůj život dobrovolně. Jak uvádí Martin Reiner ve svém biografickém románu Básník, měl o tom svědčit i nápis, který nechal Blatný napsat na bílou stuhu svého věnce: „Proč jsi na mě nepočkal?“22
Ještě týž den, kdy se konalo poslední rozloučení, proběhla kremace. Provedli ji František Suchý a Jaroslav Jahoda, jejichž jména jsou uvedena v úmrtní matrice.23 Zmíněný F. Suchý (1899–1982), jenž byl ředitelem strašnického krematoria, představuje zajímavou postavu: Přes přísný zákaz gestapa si totiž nejen opisoval osobní údaje z úmrtích listů popravených obětí nacismu, ale ve spolupráci s kolegy také tajně ukrýval urny s jejich popelem. Díky Suchého odvaze a důslednosti se tak v roce 1945 podařilo vyzvednout zpopelněné ostatky více než dvou tisíc obětí nacismu a důstojně je pohřbít. Po roce 1948 F. Suchý se svým synem v podobné činnosti pokračoval a přes zákaz komunistické moci zaznamenával jména popravených obětí nové totality a schraňoval jejich popel, přestože ho měl sypat na kompost. V roce 1952 byl proto Suchý zatčen a uvězněn; dnes ho ve Strašnicích připomíná park nesoucí jeho jméno.
Až 11. září se o Ortenově smrti dozvěděl v Německém Brodě básník a divadelní kritik Ladislav Fikar (1920–1975). Ihned psal Hiršalovi: „Zabili nám ho. Soudruha pokorného a určeného, strom, jemuž smrt bydlila v básni, v koruně, v barvách i naspod, rozpravěče s Bohem, němotou, věcmi i tajemstvím, kterým nejspíše a nejdál z nás odhaloval, viděl, rozsvěcoval, smiřoval a vyslovoval. (…) Jiříku, už tady na světě jsi žil ustavičně mezi životem a tamtím, nevědomky blíž popelu než rozševeleným sadům. (…) Ale co jsi jenom udělal, že je mi k slzám (kdybys ještě dýchal, věděl bys jak), k pláči hořko nad všemi dopisy, které mi jdou říct, že už nepůjdeš s námi. Že ležíš zvrácen uprostřed ulice a na kraji osudu jako převržený plamen… Tam dál Tě pohřbívali a my jsme Ti tady rozžali světla u hlavy i v sobě. A až bude čas, dáme hořet Tvému trojramennému svícnu navždycky.“24
Dne 11. září vystavil Magistrát hl. m. Prahy úmrtní list na jméno Jiří Ohrenstein a zaslal ho básníkovu strýci Hynku (Ignáci) Ohrensteinovi, přestože ten objednatelem pohřbu nebyl. Dříve působil jako soukromník v Chomutově a svému bratrovi (Jiřího otci) Eduardu Ohrensteinovi (1881–1936) půjčil peníze na koupi obchodu v kutnohorské Kollárově ulici. Počátkem roku 1939 se Hynek Ohrenstein s manželkou Martou (1890–1942) přestěhoval na pražské Vinohrady. Naposledy bydleli v Bismarckově (dnes Francouzské) ulici 175/14, kde je synovec Jiří navštěvoval a kde se také setkával se svým mladším bratrem Zdeňkem. A právě sem byl také pozván na oběd v den tragické nehody… Strýc a teta Ohrensteinovi nastoupili v červnu 1942 do transportu AAh a nakonec oba zahynuli.
Hrob
Podle záznamů strašnického krematoria si 4. listopadu, tedy dva měsíce po kremaci, Ortenovu urnu vyzvedl jistý pan Steindler. Nahlásil při tom, že ji uloží v urnovém háji na Novém židovském hřbitově na Olšanech.25 Stalo se tak nazítří 5. listopadu, kdy byla básníkova urna uložena do hrobu č. III–Z–11 (dnes evidován pod č. 903–Z00–011). Poplatek za hřbitovní místo ve výši 4.555 Korun pravděpodobně uhradil výše zmíněný básníkův strýc Gustav Ohrenstein.
Následujícího dne napsal F. Halas do Kutné Hory Ortenově matce soustrastný dopis: „Praha 6. 11. 1941. Milostivá paní, kolikrát já už se rozhodoval Vám psát, a vždycky jsem zazoufal nad marností a ubohostí slov, když bolest stiská a hněte srdce. Hned tehdy, po té hrozné zprávě chtěl jsem Vás ujistit svou opravdovou a hlubokou účastí, ale teprve dnes se k tomu odhodlávám, když už tomu musím opravdu uvěřit. Já se totiž bránil vším možným a nechával Jirku ve vzpomínkách se zjevovat před sebou, ale už to nejde klamat se! (…) A zatím… zatím nemohu než tesknit a Vás znovu ujistit o své nesmírné lítosti, která je bohužel tak bezmocná. Tisknu Vám uctivě ruce i za svoji ženu, která měla Jirku ráda stejně jako já. Váš František Halas“26
Berta Ohrensteinová však v době, kdy obdržela Halasovu kondolenci, řešila zcela jinou životní událost: Dne 8. listopadu se totiž na Okresním úřadě v Kutné Hoře vdala za Rudolfa Pollaka (1888–1944). Tento její druhý manžel pocházel z Náchoda, živil se jako obchodník na Novém Městě pražském a stejně jako jeho nevěsta byl ovdovělý. Zatímco ženichovým svědkem na svatbě byl kutnohorský obchodník Rudolf Roubíček (1873–1942), nevěstě šel za svědka Josef Bondy-Bor (1906–1979), úředník kutnohorské židovské náboženské obce.27
Rudolf Pollak se přestěhoval k manželce do Kutné Hory, ale již 5. června 1942 museli všichni místní Židé nastoupit do transportu AAb směřujícího do Terezína. Zatímco B. Ohrensteinová-Pollaková tamní pobyt přežila a dočkala se konce války, R. Pollak putoval transportem Em do Osvětimi, kde zahynul. Do terezínského ghetta se dostal také Bertin syn Zdeněk, jenž byl dále převezen do Osvětimi a Dachau. Stejně jako jeho matce se mu podařilo přežít.
Vzpomínky
Dne 19. listopadu 1941 vyšlo v Praze nové číslo Kritického měsíčníku, redigovaného Václavem Černým (1905–1987). Ten v něm publikoval svou zásadní stať s názvem Torso…, jež představuje Ortenův nekrolog i zhodnocení jeho díla, přestože kvůli cenzuře nemohl Černý židovského básníka přímo jmenovat. Stať končila pasáží: „A právě v tuto chvíli uzrál ke smrti. Uzrál k ní okamžikem, kdy počal zase věřit a mínil se dožít a kdy by byl možná smrt přijal bez bývalé odhodlanosti, ale kdy život vypálil tak jeho duši ve své výhni, že bylo nemožné učiniti ji ryzejší. Teď mu mohl život odříci poslední synthesu jeho mladé, a přece tak zralé bytosti. On byl, při vší zdánlivé rozpolcenosti a skutečné zmučenosti své existence, dovršen. Jevil v sobě definitivní osnovu osobnosti, kterou život mohl naplnit, ale ne podstatně změnit.“28
Později to V. Černý ještě komentoval ve svých Pamětech: „Orten byl největší básnický talent svého pokolení, ryzejší a přesvědčivější lyrický talent se od jeho let a života v české poezii neobjevil – píšu tyto věty roku 1964 – dodnes. Rostl v KM (Kritickém měsíčníku – pozn. autorů), nebylo jeho knížky, abych o ní byl nepsal, bylo mi naprosto jasné, jaká naděje, dokonce již vrchovatě plněná, v něm umírá. I bez hluboce vroucího vztahu, který mezi námi osobně existoval, i když se navenek s protivnou okatostí nejevil, bylo by bývalo hanebné nerozloučit se s ním (…). Bylo ovšem nutné jej nejmenovat, loučil jsem se v Torsu… prostě s Básníkem. Každému bylo jasné, o koho běží, jeden veledůvtipný notickář, recenzuje v novinách nově vyšlé číslo KM, to dokonce na plné kolo svých úst ohlásil, aby to bylo „in flagranti“: loučení s nedávno tragicky zahynuvším mladým básníkem Jiřím Jakubem! (…) Moje loučení nezapadlo: založili si je do svých desek pro případ potřeby mezi jinými i naši literární denuncianti. Právě u nás nastoupil Heydrich, zatčen [Alois] Eliáš, vyhlášeno stanné právo, hlavy začaly pršet. A hnus se v Čechách zvedl vlnou jako zeď, stříkal až k nebi.“29 Nepřekvapí proto, že vydávání Kritického měsíčníku bylo okupační mocí záhy zastaveno.
V roce 1942 věnoval Ortenovi báseň s názvem Zamlklému František Halas. Vyšla ve sbírce Ladění, a přestože ani zde nemohl být Orten uveden jménem, není pochyb, že se text týkal právě jeho: „V měsíci sklizně / bled a natažený / ztracen pro utrpení / leží ten básník sotva olistěný / a Múza cuká křídlem trčícím // Tich leží natažený / už jen syn ženy / smrtelný syn ženy / a marně Poesie tiskne ucho své / už se neozve (…)“.30 Počínaje druhým vydáním této Halasovy sbírky Ladění v roce 1947 již nese uvedená báseň vždy název Za Jiřím Ortenem.
Znovu směl být Jiří Orten připomenut až po válce. Na podzim 1945 se v Realistickém divadle v Praze na Smíchově konalo vzpomínkové dopoledne u příležitosti čtvrtého výročí básníkovy tragické smrti. Do divadla jako dramaturg a režisér nastoupil Ota Ornest, jenž se vrátil z emigrace ve Velké Británii.
U příležitosti tohoto vzpomínkového setkání vznikla útlá publikace Za Jiřím Ortenem, vydaná jako soukromý, neprodejný tisk a určená pouze účastníkům pietní akce.31 Brožovaná knížečka, kterou uspořádal Kamil Bednář, obsahuje ukázku z Černého stati Torso, dále výše uvedenou Halasovu báseň, text Ortenovy Páté elegie, Bednářovu báseň Za přítelem a na závěr stručný Ortenův životopis. Obálku publikace navrhl malíř, grafik a sochař Arnošt Paderlík (1919–1999).
Kamenný náhrobek
Prostý hrob Jiřího Ortena na pražském Novém židovském hřbitově byl dosud označen pouze dřevěnou deskou s nápisem. Proto v roce 1958 požádal Ota Ornest svého tchána architekta Jana E. Koulu (1896–1975), zda by básníkovi nenavrhl důstojný kamenný náhrobek.
- E. Koula se věnoval projektování i teoretické práci v oblasti architektury. Dříve byl členem Devětsilu, učil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze i na Vysoké škole technické v Bratislavě, napsal několik knih o moderní architektuře a byl členem výstavní poroty československého zastoupení na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu.
Vznik Ortenova náhrobku zmínil architekt Koula i ve svých pamětech: „Pro úplnost bych se měl nakonec zmínit i o svých náhrobcích, které nebyly mou soustavnou činností, spíše náhodným pověřením a výtvarně estetickými problémy, které mne však vždy silně zaujaly a s nimiž jsem si rád zahrával. (…) U náhrobku básníka Jiřího Ortena v Praze vyplynul mi lyrický tvar desky logicky a poeticky z tvaru lyry. Mohu říci, že každý náhrobek, který jsem řešil, byl pro mne právě tak vážným a odpovědným úkolem jako jakákoli velká architektura a že jsem přistupoval k úkolu s hlubokým citovým zaujetím. Snad každý architekt, ba každý člověk má okamžiky, kdy si uvědomuje nekonečno a iracionální hodnoty života. Lituji těch, kteří tyto pocity nebo potřeby ducha neznají, nemají a nikdy nepocítili. O to jsou chudší…“32
Jak vyplývá ze hřbitovní knihy, náhrobek byl na Ortenově hrobě vztyčen 18. června 1958.33 Vedle básníkova jména a životních dat nese kamenná deska citát ze závěru jeho Deváté elegie: „Dotkni se, chceš-li, / nahmátneš, jak trvá / všeliká hrůza / a všeliké štěstí.“ Dokumentace k návrhu Ortenova náhrobku je však dnes již nedohledatelná, protože byla nejspíš zničena v objektu karlínské Invalidovny při povodních roku 2002.34
Odhalení posmrtné masky
V září 1994 byla na Ortenově rodném domě v kutnohorské Kollárově ulici odhalena pamětní deska. Na místě promluvil básník Rudolf Matys (1938–2023), jenž na konci svého proslovu uvedl: „Není to rozhodně tato deska, co zaručuje Jiřímu Ortenovi nepomíjivé místo v české kultuře. Na to by sama o sobě jistě nestačila. Je jen znakem, vnějším znamením, které (konečně!) vyslovuje víceméně samozřejmé; že Jiří Orten vlastně nikdy ze svého domova, z tohoto domu a z tohoto města neodešel.“35
Obdobnou slavnostní příležitost k připomínce J. Ortena mělo jeho rodné město i letos. Zatímco básníkovu posmrtnou masku z pozůstalosti Oty Ornesta dnes vlastní jeho dcera Hana Ornestová, druhou masku, z pozůstalosti Zdeňka Ornesta, letos na jaře jeho dcera Ivana Šebková věnovala kutnohorskému gymnáziu. Škola dar vděčně přijala a rozhodla se umístit masku na zdi ve vestibulu v prvním patře. Protože však křehká maska představuje příliš cenný předmět a ve frekventovaném prostoru by mohla být neúmyslně poškozena, oslovilo gymnázium kolínského restaurátora a sochaře Martina Kulhánka, aby raději vytvořil její věrnou kopii.
Zatímco originál masky škola pečlivě uschovala, kopie byla odpoledne 6. září 2024 slavnostně odhalena. Odhalení za přítomnosti vedení gymnázia, představitelů Kutné Hory a dalších hostů provedla I. Šebková. Maska je umístěna na bílém panelu vedle rozměrného plátna s názvem Pocta Ortenovi, které v roce 1994 namaloval akademický malíř a kutnohorský rodák Jaroslav J. Alt.
Ortenovo jméno ani jeho životní data u posmrtné masky nenajdeme, záměrně ji totiž doplňuje pouze tajuplné trojverší, jímž F. Halas ukončil svou báseň Zamlklému: „Až v katedrálách budou plouti ryby / tento básník / vyvolán bude jménem“.
Viktor Heřmánek – Lukáš Provaz
Poznámky:
1) Čp. 388 jako bydliště Kleinových dokládá mj. v červnu 1936 žádost G. Kleina o cestovní pas. NA, Policejní ředitelství v Praze 1941–50, sign. K 2093/4.
2) KŘÍŽKOVÁ Marie Rút, GRAUOVÁ Šárka. Marie Rút Křížková: slyšet a odpovídat. Praha 2014, s. 164–165.
3) ORTEN Jiří, GROSSMAN Jan (ed.) Deníky Jiřího Ortena: poesie – myšlenky – zápisky. Praha 1958, s. 466.
4) Deník Zdeňka Ornesta, rok 1941 (editor rukopisu Miloš Doležal).
5) URBÁNEK Zdeněk. Stránky z deníků. Brno 2003, s. 349–350.
6) ORTEN Jiří, ADAM Jan (ed.). Tisíc nahých trápení. Praha 1985, s. 146 (kopie účtu za převoz).
7) AHMP, Sbírka matrik, MHMP matrika zemř. 1941, č. MAG Z18, s. 69.
8) SOkA Kutná Hora, OÚ K. Hora, Záznam o výstupu z církve izraelitské 12. 12. 1935, i. č. 1302, kart. 552, sign. VII/25–7.
9) ORTEN Jiří. Korespondence. Praha 2018, s. 587–588 (dopis matce 4. 4. 1941 a matky Ortenovi 7. 4. 1941).
10) Srov. VAJKEBR Jan. Co se stalo s těly hrdinů? Paměť a dějiny, 2018, č. 1, s. 36–48.
11) HIRŠAL Josef. Vínek Vzpomínek. Praha 1989, s. 96.
12) ORTEN Jiří, ORNEST Zdeněk (ed.). Sám u stmívání. Praha 1982, s. 160.
13) Posmrtná maska. Večerník Národních listů, 26. 5. 1937, s. 2.
14) Karel Štipl, b. d. [cit. 2024-10-09]. Online: www.vystavy.pamatnik-terezin.cz/stipl.
15) ORTEN, ADAM. cit. d., s. 148.
16) BLATNÝ Ivan. Texty a dokumenty 1930–1948. Brno 1999, s. 157 (dopis Bednáře Blatnému 2. 9. 1941).
17) ORTEN, ORNEST. cit. d., s. 160–161.
18) Archiv ŽM v Praze, hřbitovní kniha Nového židovského hřbitova na Olšanech, urnový háj, rok 1941, s. 29.
19) BEDNÁŘ Kamil. In memoriam básníka Jiřího Ortena. Obzory. Týdeník pro politiku a kulturu. 1945, č. 3, s. 42.
20) HIRŠAL. cit. d., s. 69 (dopis Kopeckého Hiršalovi 27. 9. 1941).
21) ORTEN Jiří. Korespondence. Praha 2018, s. 63 (dopisy Blatného Ortenovi 28. 6. a 28. 8. 1939).
22) REINER Martin. Básník. Román o Ivanu Blatném. Praha 2014, s. 115.
23) AHMP, Sbírka matrik, MHMP matrika zemř. 1941, č. MAG Z18, s. 69, pozn. o kremaci č. 46017.
24) HIRŠAL. cit. d., s. 56 (dopis Fikara Hiršalovi 11. 9. 1941).
25) E-mail z Krematoria Strašnice L. Provazovi 3. 9. 2024.
26) ORTEN, ORNEST. cit. d., s. 159.
27) SOA v Praze, Sbírka matrik, OÚ Kutná Hora, matrika odd. 1938–44, s. 108.
28) ČERNÝ Václav. Torso… Kritický měsíčník, 1941, č. 8, s. 296.
29) ČERNÝ Václav. Paměti II (1938–1945). Brno 1992, s. 287.
30) HALAS František. Ladění. Praha 1942, s. 85.
31) BEDNÁŘ Kamil (ed.). Za Jiřím Ortenem. Praha 1945.
32) KOULA Jan E., SUCHOMELOVÁ Marcela (ed.). Důvěrná architektura. Praha 2013, s. 73.
33) Archiv ŽM v Praze, kniha Nového židovského hřbitova na Olšanech, urnový háj, 1941, s. 29.
34) Srov. KOULA, SUCHOMELOVÁ, cit. d., 178 a 185.
35) MATYS Rudolf. Před Ortenovým rodným domem. Praha 1995, s. 14–15.
Pozn.: historické foto – archiv GJO, Památník národního písemnictví Praha, SOkA Kutná Hora, SOka Kolín
