Jiří Orten

Ota Ornest – bratr

Ota Or­nest (1913-2002), vlast­ním jmé­nem Ot­to Ohren­stein

Nej­star­ší Ot­to se na­ro­dil 6. čer­ven­ce 1913 v Kut­né Ho­ře. Ob­říz­ku pro­ve­dl o de­vět dní poz­dě­ji dr. Win­ter­ni­tz z Gol­čo­va Je­ní­ko­va (pod­le ži­dov­ské tra­di­ce vstou­pí no­vo­ro­ze­ný chla­pec ve smlou­vu pra­ot­ce Abra­ha­ma ob­říz­kou a jmé­nem, jímž bu­de vo­lán k mod­lit­bě a jež bu­de vy­ry­to na je­ho ná­hrob­ku s do­dat­kem TN­CBH, což je akro­nym slov „Nechť je je­ho du­še při­ja­ta do svaz­ku ži­vých“). Ja­ko svěd­ci by­li pří­tomni kut­no­hor­ský ob­chod­ník Bedřich Klein (sta­ros­ta Iz­ra­el­ské ná­bo­žen­ské ob­ce v Kut­né ho­ře) a Ot­tův dě­de­ček Ja­kub Ohren­stein ze Zru­če nad Sá­za­vou.

Ota Or­nest byl čes­ký dra­ma­turg, pře­kla­da­tel a ně­kdej­ší ře­di­tel Měst­ských di­va­del praž­ských. Ve dru­hé po­lo­vi­ně 30. let stu­do­val na dra­ma­tic­kém od­dě­le­ní praž­ské kon­zer­va­to­ře. Byl her­cem a re­ži­sé­rem Stře­do­čes­ké či­no­hry Jo­se­fa Bur­dy, Ko­šic­ké­ho ná­rod­ní­ho di­va­dla a pl­zeňské­ho Měst­ské­ho di­va­dla. Za 2. svě­to­vé vál­ky pů­so­bil mi­mo ji­né spo­lu s Pavlem Tigri­dem a Ja­nem Sch­war­zem v čes­ko­slo­ven­ském vy­sí­lá­ní BBC. Po skon­če­ní vál­ky na­stou­pil do Re­a­lis­tic­ké­ho di­va­dla.

Dne 25. říj­na 1946 mu by­la vý­no­sem Zem­ské­ho ná­rod­ní­ho vý­bo­ru v Pra­ze po­vo­le­na změ­na pří­jme­ní z Ohren­stein na Or­nest. O od­po­ru vů­či vše­mu ně­mec­ké­mu a o sna­ze Ži­dů zpros­tit se mi­nu­los­ti svěd­čí ti­sí­ce žá­dos­tí o změ­nu jmé­na v po­vá­leč­ných le­tech. Moh­lo jít jak o změ­nu ně­mec­ké­ho křest­ní­ho jmé­na, tak o změ­nu pří­jme­ní (např. změ­na pís­men v pří­jme­ní ne­bo vol­ba čes­ky zně­jí­cí­ho pří­jme­ní). Vždy ale by­la pa­tr­ná sna­ha o za­cho­vá­ní pů­vod­ní­ho mo­no­gra­mu (snad aby ne­by­lo zce­la pře­tr­že­no pou­to k ot­ci).

Od roku 1950 do roku 1972 za­stá­val Ota Or­nest funk­ci ře­di­te­le Měst­ských di­va­del praž­ských a pa­t­řil k vůd­čím osob­nos­tem tzv. „zla­té éry“ Měst­ských di­va­del ta­ké ja­ko re­ži­sér a dra­ma­turg. Praž­ské­mu pu­b­li­ku před­sta­vil řa­du vý­znam­ných au­to­rů, v mno­ha pří­pa­dech ve vlast­ním pře­kla­du.

V ro­ce 1972 byl vy­řa­zen z ve­de­ní Měst­ských di­va­del, a v ro­ce 1977 byl do­kon­ce na tři a půl roku ne­pod­mí­ně­ně od­sou­zen za trest­ný čin pod­vra­ce­ní re­pub­li­ky, ne­boť na­po­má­hal vý­vo­zu li­te­rár­ních děl za­ká­za­ných au­to­rů do za­hra­ni­čí. V ro­ce 1990 byl roz­su­dek zru­šen a trest­ní stí­há­ní za­sta­ve­no.

V 80. le­tech re­di­go­val pro ži­dov­skou obec v Pra­ze věst­ník Žno a Ži­dov­skou ro­čen­ku. Ze­mřel 4. srp­na 2002 na své cha­lu­pě v Mod­rém do­le v Kr­ko­no­ších. Po­cho­ván byl do ro­din­né­ho hro­bu v ur­no­vém há­ji, za­lo­že­ném v ro­ce 1933, při No­vém ži­dov­ském hřbi­to­vě v Pra­ze 3.

Ota Or­nest byl tři­krát že­na­tý a měl tři dě­ti. S prv­ní že­nou, he­reč­kou Jar­mi­lou Smej­ka­lo­vou, nar. 16. čer­ven­ce 1920 v Os­t­ra­vě a zem. 1994 v Pra­ze, sy­na Ji­ří­ho, nar. 29. zá­ří 1946 v Pra­ze. Dru­hé man­žel­ství s dra­ma­tur­gy­ní a pře­kla­da­tel­kou Mojmí­rou Ja­ni­šo­vou, nar. 1. 11. 1920 v Br­ně a zem. 5. 3. 1986 v Pra­ze, zů­sta­lo bezdět­né. Se tře­tí že­nou, he­reč­kou Ja­nou Kou­lo­vou, nar. 25. dub­na 1926 v Pra­ze, měl dce­ru Ha­nu, nar. 11. říj­na 1959 v Pra­ze. S li­te­rár­ní his­to­rič­kou a spi­so­va­tel­kou Ma­rií Rút Kříž­ko­vou, nar. 15. červ­na 1936 v Mi­li­čí­ně, měl dce­ru Es­ter, kte­rá se na­ro­di­la 15. pro­sin­ce 1972 v Pra­ze.

Pozn.: historické foto – archiv GJO, Památník národního písemnictví Praha, SOkA Kutná Hora, SOka Kolín