5. listopadu ráno jsme společně se spolužáky stejného ročníku nasedli do autobusu a vydali do Terezína.
Ten den jsme měli navštívit Muzeum ghetta, samotné město a malou pevnost. Cesta autobusem trvala necelé dvě hodiny, takže to nebylo tak zlé. Když jsme dorazili, rozdělili jsme se na tři skupiny podle tříd, ve kterých jsme měli prohlídky a přednášku celý den. Tím pádem je možné, že každá třída slyšela něco malinko jinak, ale vše důležité jsme se dozvěděli.
My jsme začali v Muzeu ghetta přednáškou. Týkalo se to převážně historie Terezína a předcházejícím událostem. Terezín byl vystavěn už v 18. století, a jmenuje se po Marii Terezii, matce Josefa II., který ho nechal vybudovat. Byl postaven jako pevnost, nikdy však nebyla dobyta. Za druhé světové války sloužila jako židovské ghetto, což byla náplň naší exkurze. Po přednášce jsme si šli projít muzeum, které je zaměřeno již na druhou sv. válku a s ní spojené události. Slyšeli jsme, jak se v Terezíně žilo. Po prohlídce muzea jsme si šli prohlédnout město. Celou dobu jsme si říkali, jaké to musí být, bydlet tam, chodit v ulicích a na místa, kde se dřív děly tak strašné věci, že si je dnes vlastně ani neumíme představit.
Ke konci prohlídky jsme došli ke krematoriu a židovskému hřbitovu. Bylo těžké si představit, jak se k lidem chovali a co s nimi dělali. Po ukončení nás autobus převezl do Malé pevnosti. Když jsme procházeli alejí stromů vedoucí k bráně do Malé pevnosti, podél hřbitova, tušili jsme, že teď uslyšíme ještě horší věci. Vcházeli jsme do bývalého vězení a sídla gestapa, kde jsme byli znovu rozděleni na třídy a prošli jsme si s průvodcem celou pevnost. Šli jsme přes nádvoří, kde měli vězňové nástupy, kde je mučili a zesměšňovali. Koukli jsme se do cel, do umýváren, prošli jsme si chodbu dlouhou půl kilometru. Všude byly vysoké zdi a okolo vodní kanály. Byla tam opravdu dobrá bezpečnostní opatření. Najednou jsme vyšli na nádvoří, kde byly hezky opravené domy, bazén a stromy, samozřejmě že patřily důstojníkům a velitelům.
Tím byla naše exkurze u konce a my jsme se vrátili domů. Celý den v nás zanechal zvláštní pocit. Mohli jsme slyšet pár dobrých příběhů se šťastným koncem, ale těch bylo bohužel velice málo.
Antonie Jiránková, C2A